V piatej časti ankety venovanej argentínskemu spisovateľovi Juliovi Cortázarovi pri príležitosti stodesiatich rokov od narodenia (26. 8. 1914) a štyridsiatich rokov od smrti (12. 2. 1984) uverejňujeme odpovede českej hispanistky Anny Houskovej a kultúrneho publicistu, textára a antikvárnika Petra Uličného.
Otázky:
1. Kedy a pri akej príležitosti ste sa prvýkrát stretli s tvorbou alebo menom Julia Cortázara?
2. Pamätáte si ešte, ktorá Cortázarova próza na vás podstatnejšie zapôsobila? Čím dokázal ovplyvniť vašu čitateľskú skúsenosť a predstavivosť? V čom spočíva jeho prínos žánrom poviedky a románu, čo ho odlišuje od iných predstaviteľov prózy literárnej fantastiky, respektíve fantastického realizmu?
3. Literatúra nebola jediným priestorom, v ktorom sme sa mohli stretnúť s menom Cortázar. Asi som nebol sám, kto ho objavil prostredníctvom kinematografie, ako autora predlohy filmu Michelangela Antonioniho „Zväčšenina“. V ňom sa z východiskovej prózy navonok zachovalo veľmi málo, ani názov nie (až po úspechu filmu začala byť poviedka „Babie leto“ publikovaná pod titulom „Zväčšenina“), zmenilo sa miesto deja i zápletka. Aký je vzťah medzi týmito dvomi dielami, podarilo sa Antonionimu zachovať niečo z ducha Cortázarovej prózy?
4. Ovplyvnil Julio Cortázar podobu slovenskej, respektíve českej prózy? Koho z domácich autorov mohol inšpirovať?
5. Väčšine slovenských čitateľov Cortázarovu tvorbu sprostredkovali slovenské a české preklady. Bol pre vás tento aspekt recepcie dôležitý? Chceli by ste pri tejto príležitosti pripomenúť meno niektorej prekladateľky alebo prekladateľa?
6. Doteraz sme hovorili o tom, čo znamenal Cortázar v slovenskom kontexte v čase, keď sa jeho diela začali objavovať ako nové, keď autor ešte žil a tvoril ako súčasník svojich čitateľov, teda o období približne od polovice šesťdesiatych do polovice osemdesiatych rokov. Je aktuálny ešte aj dnes?
Anna Housková
/*1948; česká hispanistka, vysokoškolská pedagogička vyučujúca na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity a prekladateľka, autorka odborných štúdií, článkov a monografií (napríklad Imaginace Hispánské Ameriky. Hispanoamerická kulturní idenita v esejích a románech, 1998)/
1.
Četla jsem výbor povídek Pronásledovatel, snad hned po vydání v roce 1966, kdy jsem začínala studovat na fakultě. Cortázara k nám uváděl Kamil Uhlíř, podobně jako Borgese. Byl to obojí objev. Uhlíř byl nejen překladatel, ale jeden z prvních znalců hispanoamerické literatury, který v Akademii věd s týmem kolegů připravoval dějiny literatur Latinské Ameriky. Vyhození Kamila Uhlíře z odborné dráhy a zkrácení jeho života je jedním z krutých činů tzv. normalizace, které dlouhodobě poškodily českou kulturu. Výborná byla Uhlířova „Poznámka“ v Pronásledovateli; později pod doslovem k Medkovu překladu románu Nebe, peklo, ráj (1972) už nesmělo být jeho jméno uvedeno. Uhlíř v něm vyslovil názor, že Julio Cortázar je lepší povídkář než romanopisec, s čímž od počátku souhlasím a myslím, že čas to prověřuje.
2.
Nadchl mě titulní „Pronásledovatel“, posedlost uměním v pohledu pozorovatele, blízkého i cizího. Pak samozřejmě emblematický „Axolotl“, s prolínavou hranicí jiného světa, podobně další povídky, „Konec hry“ atd. Mám ráda Cortázarovy první sbírky povídek, Bestiář, Konec hry, Tajné zbraně. A hravé Příběhy o kronopech a fámech, z těch jsme si za studentských let některé nápady zapojili do „svého jazyka“. Cortázarův vypravěč umí v každodenní banální situaci narazit na něco zneklidňujícího a jakousi puklinou vstoupí do absurdní nebo tajemné fantastické dimenze. Stačí věc tak obyčejná jako oblékání modrého svetru v povídce „Nikdo za to nemůže“, kde Cortázar detailně rozehrává jeho bezvýchodnost s invencí hodnou Alenky za zrcadlem nebo herecké etudy Bustera Keatona. A je to právě ta kreativní radost z vymýšlení i potěšení z jazyka, v „modré chuti vlny“, co čtenáře vtahuje, na pomezí humoru a hrůzy, v níž stále více prosvítá vratkost lidské existence; nečekaná poslední dvě slova této povídky se vrhají do propasti. Ne náhodou můžeme pomyslet na závěrečná slova Procesu Franze Kafky, jenž je pro Cortázara (a pro řadu hispanoamerických autorů) klíčovým spisovatelem.
3.
Byl to dobrý film a dobrá povídka, mají sice dějově málo společného, ale zůstal ten základní nápad fotografické zvětšeniny jako onoho cortázarovského průhledu do jiného světa, do nějaké hrůzy, neznámé a těžko poznatelné. I motiv umělce, který život může spíše jen pozorovat. A také ta napjatá atmosféra parku, se skrytým chvěním listí stromu, to světlo a pohyb, na které fotograf čeká. Takže vlastně z Cortázara zůstalo hodně, Antonioni byl k němu vnímavý. Cortázarovi se tento film líbil, podobně jako další filmy natočené podle jeho povídek, sám měl k filmu od mládí blízký vztah.
4.
K vlivu Julia Cortázara se hlásí Jiří Kratochvil, jenž také napsal předmluvu k druhému vydání románu Nebe, peklo, ráj (2001). Pokud vím, Cortázara má v oblibě například básník Jaromír Typlt. Vzpomínám také na odborný zájem i mimo hispanistiku, jako byl třeba před několika lety nápad Alice Jedličkové věnovat komparatistický článek ve Světě literatury Cortázarovi a Nabokovovi.
5.
Samozřejmě překlady jsou zásadní součástí české a slovenské literatury a kultury. Pokud jde o ty české, po zmíněných překladech Kamila Uhlíře a Vladimíra Medka vyšla po mnohaleté přestávce významná antologie Cortázarových povídek Změna osvětlení (1990), kterou připravila i zčásti přeložila Hedvika Vydrová. Zajímavá byla po roce 2000 vlna zájmu vydat ne už výbory povídek, ale celé původní sbírky, které přeložily mladé překladatelky Mariana Housková (Konec hry a Ten, kdo chodí kolem) a Lada Hazaiová (Příběhy o kronopech a fámech). Byly pak přeloženy i další Cortázarovy povídkové knihy. Autorské sbírky povídek (podobně jako sbírky básní) mám ráda, mívají své ladění a kompozici, což je i případ Julia Cortázara.
6.
Čas určitě více přeje Borgesovi než Cortázarovi, a to nejen v Argentině. Ovšem Borgesův narůstající odstup je diametrální od všech autorů, stal se vůbec nejkomentovanějším spisovatelem španělského jazyka. Borges sám se v předmluvě k Povídkám Julia Cortázara pyšnil tím, že byl první, kdo v Argentině jako redaktor v časopise zveřejnil Cortázarův text, povídku „Zabraný dům“. A Cortázar opakovaně uznával Borgesův úsporný styl i anglosaský humor jako „lekci psaní“, která ho ovlivnila.
Julio Cortázar je možná v Evropě ještě známější než v Argentině, kde se ovšem hojně slavilo jeho sté výročí. Rozhodně nepřestává být stěžejním autorem renovace románu 20. století a jedinečným tvůrcem fantastické povídky. U nás se dál s potěšením čte i překládá, studenti hispanistiky se mu věnují ve svých pracích, k vydání se chystá disertace Víta Kazmara o Borgesovi a Cortázarovi. Recenzní ohlasy na české překlady v 21. století zmiňují určité pohasnutí Cortázarova románového experimentu, svého času ohromujícího, zatímco povídkovou tvorbu vnímají aktuálně. Pro španělsky mluvící čtenáře jsou atraktivní také Cortázarovy esejistické texty, své čtenáře mají jeho básně, nově se objevují jeho přednášky o literatuře v knižním vydání, jeho osobnost byla a je součástí literárního života. Cortázar pěstoval přátelství (což je podle Borgese „argentinská vášeň“) a měl rozsáhlou korespondenci, která nyní vychází knižně v mnoha svazcích (5 dílů v nakladatelství Alfaguara v roce 2012 a nedávno Las cartas del boom, 2023). Autentickou sílu mají například Cortázarovy dopisy Alejandře Pizarnik, když se ji snažil odradit od sebevraždy: „Přijímám tě jenom živou.“ Třeba by Cortázarův podnět mohl i nás přivést k této zatím nepřeložené argentinské básnířce.
Peter Uličný
/*1961; novinár, kultúrny publicista, autor knihy rozhovorov s hudobníkom Mariánom Vargom O cestách, ktoré nevedú do Ríma (2004), textár (R. Müller, P. Habera, R. Grigorov, Team a i., knižne Klaun v maske človeka; 1997) a antikvárnik./
1.
To prvé stretnutie si pamätám veľmi presne. Mal som dvanásť rokov, keď Cortázarovu knihu Nebe, peklo, ráj priniesol domov starší brat a oznámil rodičom, aby ho najbližšie dva dni neobťažovali s nijakými domácimi povinnosťami, lebo ju má len požičanú od kamoša a po vypršaní lehoty ju pod hrozbou smrti musí vrátiť. Po tých slovách sa zavrel do svojej izby a dva dni sme ho nevideli. Vŕtalo mi v hlave, čo to musí byť za knižný poklad, keď okolo toho robí také cavyky a tak som ešte v ten večer, keď si odbehol kúpiť cigarety, tajne vkĺzol do jeho izby. Vzal som tú knihu do rúk s posvätnou bázňou, ako keby to bol nejaký mimozemský artefakt. A otvoril som ju na stránke, kde autor inštruoval čitateľa, že text možno čítať aj „na preskáčku“, podľa premiešaného číselného označenia kapitol. To ma okamžite zaujalo a tak som skúsil aspoň jednu stranu, keďže mi za zadkom horel blížiaci sa bratov návrat. Moja dovtedajšia čitateľská výbava, pohybujúca sa na trase Karl May – Jules Verne – Jaroslav Foglar, sa však pomerne rýchlo ukázala byť nedostačujúca, ako keby som sa vybral zdolávať Annapurnu v poltopánkach. Ale aj keď význam napísaného občas zastierala hmla nezrozumiteľnosti, kde-tu predsa len vyskočila iskierka. Taká, čo v človeku roznieti zvedavosť. A tak som si povedal, že to skúsim o čosi neskôr, keď dozreje čas. Netušil som, že moje smelé predsavzatie narazí na nečakané prekážky. Bolo naivné pátrať po nej po rokoch v kníhkupectvách, nebolo jej ani v obvodnej knižnici a ani neskôr, keď som už ako začínajúci knihomoľ začal plieniť antikvariáty, na ňu nie a nie naraziť. Až na prahu plnoletosti som sa od kohosi dozvedel, že s tou knihou boli problémy už v čase jej vydania (1972). V kníhkupectvách si ju vtedy bolo možné kúpiť len po predložení akejsi „bumážky“, meno prekladateľa (Vladimír Medek bol už v čase normalizácie persona non grata) v tiráži absentovalo, rovnako absentovalo zopár „závadných“ pasáží a aj náklad bol taký opatrný, že z Cortázarovho opus magnum sa stalo čosi ako mýtický...mimozemský artefakt. Nakoniec som ju po mnohoročnom márnom pátraní kúpil za nekresťanský peniaz na jednej čiernej knižnej burze v Prahe, tesne pred pádom boľševika. Konečne som ju držal v rukách v tom správnom čase – ako podstatne ostrieľanejší a teda pripravený čitateľ – a vystrelila ma do oblakov, odkiaľ som sa dodnes celkom nevrátil.
Poznámka na okraj: Nerozpisoval by som sa o peripetiách svojho prvého kontaktu s Cortázarom takto zoširoka, nebyť toho, že som v tom všetkom videl akúsi takmer až osudovú záležitosť. A tú mi definitívne potvrdila príhoda, ktorú možno niekto označí za koincidenciu, vycucanú z prsta len tak pre efekt. Na moju prvú cestu do Paríža som si do tašky ako „talizman“ pribalil Nebe, peklo, ráj, keďže toto mesto hrá – aspoň v prvej časti románu – veľmi dôležitú úlohu. Keď som z diaľkového autobusu vystúpil na Place de la Concorde, prvé, čo mi udrelo do oka, bol starý dáždnik, zabudnutý či odhodený na jednej z lavičiek. Trochu vo mne hrklo. Pretože o opustenom dáždniku z lavičky námestia Place de la Concorde je reč hneď v úvode románu. Julio tam zhora na mňa zľahka žmurkol okom.
2.
Môj prvý dotyk s Cortázarom sprostredkoval práve román Nebe, peklo, ráj a pomerne v tesnom závese nasledoval poviedkový výber Solentinamská apokalypsa. Prvá z menovaných kníh ma uhranula autorovým odvážnym budovaním zložitého literárneho labyrintu, pokusom vtesnať doň neobsiahnuteľnosť všetkých tých večných a málokedy zodpovedaných (často aj nezodpovedateľných) otázok, ktoré si kladú „hľadači absolútna“. Stal som sa účastníkom fascinujúcej hry, ktorá sa napriek intelektuálnej náročnosti nezrieka práve tej hravosti, oslňovala ma jazykovou a štylistickou bravúrou, stvorením univerza, kde realita a fantázia vytvárajú dokonalý Jin a Jang. Opakované čítanie (zhruba v desaťročných rozostupoch) bolo zakaždým vstupovaním do inej rieky, nielen vzhľadom na moje pokročilejšie čitateľské – ale rovnakou mierou aj životné – skúsenosti. Aj preto na mňa každým ďalším čítaním intenzívnejšie doliehala tragika niektorých postáv, ktoré v honbe za transcendentnom strácajú z dohľadu prosté pravdy života; presne tie, čo nás napokon vždy dobehnú a niekedy aj zrazia k zemi. Pokiaľ ide o autorove poviedky, tie sú akoby pokračovaním, či skôr inou verziou onoho spomínaného literárneho teseraktu , akurát že v čitateľsky ústretovejšej (nie len pokiaľ ide o rozsah), príbehovejšej podobe. A čo ho odlišuje od ostatných predstaviteľov fantastického realizmu? Nepôjdem (geograficky) ďaleko a použijem pars pro toto tvorbu jeho rodáka J. L. Borgesa. Jeho poviedky sú predovšetkým intelektuálne konštrukty, ktorých témy so svojou afinitou k metafyzike majú blízko skôr k filozofickým esejam či traktátom zasvätencov hermetizmu, a kdesi na pozadí sa v nich zrkadlí aj univerzálna pamäť ľudstva napájaná, o. i. zo žriedla mýtov. Z tohto pohľadu akoby si Borgesova poviedková tvorba vyžadovala – v porovnaní s „literárnejším“ Cortázarom – o čosi trpezlivejšieho čitateľa. Ale na konci sú rovnako odmenení čitatelia jedného aj druhého.
3.
Vôbec nie je na škodu, že Antonioni sa vydal po vlastnej trajektórii, aby sa niekde pri cieľovej páske tak či tak s Cortázarom stretol. (Mimochodom, stretli sa aj pri nakrúcaní filmu, keďže Cortázar si tu strihol jedno ozaj nenápadné cameo medzi filmovými bezdomovcami). Slovo „kongeniálny“ nepoužívam rád, lebo sa s ním zvykne bohapusto hazardovať (nedávno jeden hokejový komentátor vypotil, že gól do súperovej brány padol vďaka kongeniálnej prihrávke), ale Antonioni pretlmočil Cortázarov text vskutku kongeniálne, bez bázne a hany. Tú imaginárnu tenisovú loptičku uvidí len ten, kto pochopí princíp hry. A to sa týka rovnako Antonioniho filmu i Cortázarovej poviedky.
4.
Zo slovenských autorov asi inšpiroval len nemnohých, ale pomerne zreteľne Dušana Mitanu, v počiatkoch tvorby aj Pavla Rankova a Ballu, z českých autorov mi z tej staršej generácie napadajú Daniela Hodrová a Michal Ajvaz, hoci posledný z menovaných kráča skôr – s väčším či menším úspechom – v Borgesových šľapajach.
5.
Možno budem označený za snoba (a zároveň sa vopred ospravedlňujem všetkým kvalitným slovenským prekladateľom), ale ja som si už od prvých čitateľských krôčikov vypestoval pomerne silnú náklonnosť k češtine a teda aj k českým prekladom. Nehovoriac o tom, že Česi toho preložili z Cortázara nepomerne viac. V každom prípade som rád, že máme aj slovenské preklady (Brabenec, Noskovičová, Oleríny), pretože je takmer povinnosťou každej krajiny, čo sa chce považovať za kultúrnu, mať autorov, akým je tento Argentínčan, vo „vlastnom“ jazyku.
6.
Nadčasové diela – a Cortázarove knihy takto môžeme označiť bez mihnutia oka – sú aktuálne bez ohľadu na letopočet. V súvislosti s tou otázkou mi však napadá čosi iné. Ako zúfalo dnešnej literatúre chýbajú Cortázarovia, autori, ktorí sa na svet dokážu pozrieť optikou „zmeny osvetlenia“ tak, že to nešuští ani papierom, ani kalkulom. Fantastický realizmus z literatúry nevymizol, naopak, v rôznych mutáciách prežíva ďalej a v poslednej dobe dokonca zažíva čosi ako „boom“. Aktuálne sa hodne pestuje napríklad v škandinávskych krajinách, trebárs Fíni vo veľkom produkujú žáner zvaný suomikumma, čo sa zvykne voľne prekladať ako „fínske čudesno“. Aj to je vlastne akýsi derivát fantastického realizmu. Ale z môjho pohľadu ide väčšinou iba o homeopatickú a literárne pokrivkávajúcu verziu toho, čo Cortázar s Borgesom servírovali v nezriedených konských dávkach. A púšťať sa do ambicióznych románových experimentov typu Rayuely (Nebe, peklo, ráj) sa v dnešnej dobe už akosi „nenosí“. Nejsou lidi. Ani na strane autorov, ani na strane čitateľov. Taký je obraz a odraz (či otras) doby. Čím sú problémy sveta zložitejšie a náročnejšie na výklad, tým jednoduchšie riešenia hľadáme. Nie však v zmysle Occamovej britvy. V zmysle pohodlnosti. Ktorá nám raz s ľahkosťou britvy podreže krk.
- prečítané 158x
