Plav

Zdeněk Doskočil (1978) je vedecký pracovník Historického ústavu Akadémie vied Českej republiky, v. v. i. Bádateľsky sa zameriava na politické a kultúrne dejiny socialistického Československa, v roku 2006 vydal monografiu Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. V najnovšej publikácii rekonštruuje osudy slovenského básnika Ladislava Novomeského v 50. a prvej polovici 60. rokov. Tejto knihe, Novomeskému, ale aj pozícii českého historika skúmajúceho slovenskú problematiku problematiku je venovaný nasledujúci rozhovor.

Uplynul hádam už aj rok od vydania vašej knihy V žaláři a vyhnanství (Ladislav Novomeský v éře stalinismu a poststalinismu). Vyšla v čase, ktorý veľmi neprial verejnej prezentácii, ale nemal ako a prečo ovplyvniť jej reflexiu. Aké mala ohlasy? Prekvapili vás niečím?

Kniha opustila tiskárnu těsně před Vánocemi 2020, tedy v době tvrdého lockdownu, kdy byla na několik měsíců zavřená knihkupectví a kdy možnosti autorské prezentace nového titulu byly výrazně omezené. Přesto si k ní čtenáři postupně našli cestu. Během loňského roku také vyšlo vícero recenzí ve slovenských i v českých médiích, a pokud vím, další se ještě objeví. Míra zájmu o mou monografii mě příjemně překvapila. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé: při psaní jsem si vůbec nebyl jist, zda turbulentní osudy Ladislava Novomeského v padesátých letech budou tématem, které v dnešní době může někoho výrazněji zaujmout. A za druhé: předpokládal jsem, že kniha vzbudí jistou pozornost na Slovensku, zatímco v českém prostředí projde téměř bez povšimnutí. A to se kupodivu nestalo. Dokonce se její náklad během několika měsíců vyprodal a nakladatelství muselo udělat dotisk. S takovýmto vývojem jsem nepočítal ani v nejsmělejším snu.       

Pred niekoľkými rokmi vydal váš kolega Michal Macháček asi prvú monografiu, ktorá sa zaoberá životom a politickým účinkovaním Gustáva Husáka komplexne, v celej časovej rozlohe problematiky. Vaša kniha sa venuje zhruba pätnástim rokom Novomeského života, no aj tak je to najrozsiahlejšia ponovembrová publikácia venovaná tomuto básnikovi a politikovi. V oboch prípadoch ide o česko-slovenskú tému, obaja aktéri sú v českom prostredí známi, hoci v rozdielnej miere a z iných dôvodov, Husák samozrejme a z pochopiteľných príčin viac. Ale predsa: aké pocity sprevádzali váš vstup do slovenského výskumného terénu? Aké má český historik v tomto prípade výhody, aké sú jeho hendikepy?

Začnu těmi hendikepy. Zásadním limitem, s nímž se český historik setrvale potýká, je dlouhodobý nezájem většiny české společnosti o slovenskou problematiku, ať už jde historii, politiku, kulturu atd. Tato netečnost či lhostejnost se pochopitelně promítá také do školní výuky, což mohu ilustrovat i na svém vlastním osudu, neboť jsem středoškolské a vysokoškolské studium absolvoval v desetiletí po zániku společného státu. V gymnaziálních hodinách literatury se slovenská poezie či próza téměř pomíjely s dovětkem, že „teď už to není třeba“. A tak jsme se o Štúrovi, Hviezdoslavovi, Tatarkovi či Novomeském nedozvěděli takřka nic. Při výuce historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zůstávaly slovenské dějiny a problematika česko-slovenských vztahů na okraji zájmu, s výjimkou Jana Rychlíka o nich tehdy nikdo systematičtěji nepřednášel. Takže pokud český historik nejde cíleně studovat slovakistiku a dostává se ke slovenským dějinám teprve pozvolnou krystalizací osobního badatelského zaměření (a to je můj případ), zůstává při studiu slovenských reálií v podstatě samoukem a musí se s jejich nuancemi popasovat vlastním úsilím. Já jsem měl aspoň tu výhodu, že jsem měl od dětství ke Slovensku určitý vztah. Jako dítě či dospívající jsem ho opakovaně navštěvoval, velmi dobře si pamatuji bilingvní rozhlas a televizi, doma jsme měli také slovenské knihy, byť šlo většinou o překlady zahraničních autorů, které patrně nebyly v češtině dostupné. Vzpomínám si, že jsem na gymnáziu četl slovensky Jméno růže od Umberta Eca nebo Malevil od Roberta Merleho. Moje rodina byla trochu „pročeskoslovensky orientovaná“ a rozpad společného státu nepřijímala s nadšením. I já jsem jako čtrnáctiletý kluk vnímal zánik Československa s rozpaky (a dodnes nejsem schopen vnímat Slovensko jako cizinu). Ale v první polovině devadesátých let jsem si samozřejmě neuvědomoval mnohá specifika slovenské společnosti a její mnohovrstevnatou odlišnost od českého prostředí. A tak jsem jako začínající historik nebyl při studiu slovenských dějin dvacátého století pochopitelně ušetřen mnohých „překvapení“. Patřil k nim např. „objev“ výrazné personální propojenosti slovenských politických, kulturních a intelektuálních elit (četné rodinné a kolegiální vazby atd.), spojené s nemalým významem konfesijní příslušnosti, která v řadě aspektů výrazně determinovala životní osudy jednotlivců. S tím se v českém kontextu opravdu nesetkáte.

A pokud jde o ty přednosti. V obecné rovině k nim asi patří určitá schopnost nadhledu při posuzování slovenských poměrů, jež zvnějšku umožňuje klást otázky a otevírat problémy, kterým se slovenský autor z různých důvodů třeba vyhýbá, nebo na ně má příliš jednostrannou odpověď. Osobně se myslím, že český historik by se neměl vyhýbat kritickým soudům na slovenskou adresu. Ovšem za předpokladu, že jeho analýza a interpretace dějinného vývoje si současně uchovají empatický a nepředpojatý rozměr, jenž se vyvaruje přebírání četných myšlenkových stereotypů vlastního národního prostředí. Zkrátka: chceme-li být kritičtí k jiným, musíme být kritičtí především sami k sobě.    

Novomeský v Opave, 1967.

Ako by ste zhodnotili postavenie Ladislava Novomeského v Čechách? Vaša kniha je aj svedectvom o vzťahu celého radu osobností českej kultúry k slovenskému básnikovi, vzťahu, ktorý pretrval aj v čase, keď bol Novomeský personou non grata. Čo bolo rozhodujúce pre jeho utváranie, čím bol básnik pre českých spisovateľov a umelcov zaujímavý? A v tejto súvislosti ešte jedna otázka: Novomeský väčšinou korešpondoval s českými adresátmi po česky (neviem, ako to bolo v osobnom rozhovore), napokon v češtine písal aj časť publicistiky už v medzivojnovom období. Máte za sebou intenzívnu skúsenosť s jeho slovesným prejavom. Aká bola – z vášho pohľadu – jeho čeština?

Novomeský byl s českým prostředím spjat četnými profesními, přátelskými i rodinnými vazbami a prožil v něm třetinu svého života. Po celá třicátá léta, kdy působil v Praze jako komunistický novinář, se pohyboval v dynamickém a myšlenkově i umělecky pluralitním prostředí české avantgardy. Seznámil se tu s řadou levicových intelektuálů, s mnohými z nich se posléze přátelil po zbytek života (např. Stanislav Budín, Adolf Hoffmeister, Jaroslav Seifert). Zaujal je svým kulturním rozhledem, poezií vysoké umělecké úrovně (navzdory tomu, že byla psána slovensky), angažovanou novinářskou činností, neboť jako žurnalista vynikal bystrým úsudkem a schopností pohotově reagovat na názorové odpůrce, i vysokým nasazením, s nímž se zapojoval do dobových polemik o kultuře a umění, sociálních a národnostních otázkách i politických kampaní proti sílícímu fašistickému nebezpečí. Pozitivně byly přijímány také básníkovy osobnostní rysy, jeho bytostný humanismus a altruismus, smysl pro humor a ironii, nadhled či tolerance. Když to shrnu: Novomeský ve třicátých letech se světem české avantgardy v podstatě splynul a stal se jeho nedílnou součástí. Její příslušníci ho přijali mezi sebe jako rovnocenného partnera. A solidarizovali se s ním i po jeho návratu z vězení v polovině padesátých let, kdy se nesměl vrátit na Slovensko a byl postižen publikačním zákazem.

K všeobecné akceptaci básníkovy osobnosti patrně přispělo i to, že velmi rychle a na vysoké úrovni ovládl spisovnou i hovorovou češtinu (včetně žižkovského slangu). S českými přáteli rozmlouval a korespondoval většinou česky. V žurnalistické praxi se stal podstatě bilingvním, neboť se střídavě obracel ke slovenským i k českým čtenářům, redigoval také česká periodika (Rudý večerník, Tvorba, Haló noviny). Nelze popřít, že básníkova čeština měla jistá specifika, občas se v ní vyskytovaly slovakismy, neobvyklá slovní spojení, stylistické zvláštnosti apod. To však nic nemění na tom, že si vždy udržovala velmi slušný literární nivó. Osobně považuji za velkou chybu, že ve čtyřsvazkovém výboru Novomeského meziválečné publicistiky, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let edičně připravil Karol Rosenbaum, byly všechny básníkovy české texty dodatečně přeloženy do slovenštiny. Bilingvní rozměr Novomeského žurnalistické dráhy se tím zcela setřel, a to je, myslím, velká škoda. 

Novomeský v Španielsku, 1937.

Novomeský básnik: akú má umelecká literatúra cenu pre všeobecnú historiografiu? Čítali ste jeho básne ako svojské dokumenty doby, alebo vás dokázali osloviť aj v pôvodnom určení, ako poézia? Ktorí básnici patria medzi vašich obľúbených? Radíte k nim aj Novomeského?

Pro historiografii má umělecká literatura nezanedbatelnou hodnotu, neboť také v poezii, próze či dramatu se velmi plasticky odráží doba, o níž historik píše. Badatelé by ji proto neměli v žádném případě pomíjet. Možná ještě z jednoho důvodu. Pro historika je jazykový projev, ať už písemný nebo ústní, základním komunikačním nástrojem jeho oboru. Soustavná četba umělecké literatury výrazně napomáhá jeho rozvíjení a kultivaci. Jednoduše řečeno: Výzkumník sice může disponovat promyšlenou koncepcí, rozsáhlým teoretickým a metodologickým zázemím a impozantním heuristickým výzkumem, ale pokud výsledek svého bádání nedovede přetavit v literárně poutavý (avšak nepodbízivý) text, který čtenáře neumoří už po pár stránkách, je celé jeho snažení více méně pro kočku.

A když se vrátím k Novomeskému: V souvislosti s přípravou knihy jsem pochopitelně nemohl jeho poezii obejít, protože bez ní by básníkův portrét jen stěží mohl být úplný. Nejsem ovšem literární historik, neměl jsem tudíž sebemenší ambici pouštět se do jakéhokoliv literárněvědného rozboru. To přenechávám povolanějším. S Novomeského verši z padesátých a první poloviny šedesátých let jsem primárně pracoval jako s historickým pramenem, přičemž jsem kladl důraz na básníkovu reflexi osobní a společenské situace (zvláště ve spojitosti s vězeňským zážitkem), která se v jeho poezii citelně zrcadlila. Se zájmem jsem ovšem četl také Novomeského poezii z meziválečného období i tu pozdní ze závěru jeho života. Zaujala mne všeprostupujícím humanismem, existenciální naléhavostí, citovostí a niterností, hlubokým soucitem s trpícími lidmi, stylistickou bravurou, pestrostí výrazových prostředků. Opakovaně jsem se k ní vracel a odhaloval v ní pro sebe různé nuance, což nebylo vždy jednoduché, protože přeci jen se jednalo o verše napsané v jiném jazyce. Občas jsem nerozuměl konkrétnímu slovu, tápal u některých obratů. Sem tam jsem se musel ptát slovenských kolegů a přátel, jak přesně danému výrazu či verši porozumět. Ale bylo to svým způsobem dobrodružství…

Osobně mám poezii velmi rád, byť ji nečtu tak často, jak bych si přál. Nejvíce jsem se k ní vracel v době vysokoškolských studií. Asi to patří k danému věku. Hledal jsem v ní mimo jiné odpovědi na otázky existenciální povahy. Musím se ale přiznat, že jsem básně četl dost nesystematicky, bez nějaké hlubší koncepce. Sáhl jsem po tom, co mě momentálně zaujalo, respektive co mi zrovna přišlo pod ruku. Na prvním místě to byla česká poezie, ať už starší (Mácha, Hálek), nebo moderní (Šrámek, Nezval, Halas, Biebl, Seifert, Hrubín). Zaujal mě také Villon, Puškin, prokletí básníci, stará arabská poezie aj.

Aktuálne asi najlepšie poznáte Novomeského archív, súkromnú i úradnú korešpondenciu, koncepty listov, ale aj publicistických vystúpení. Novomeský je jeden z neveľa politikov, pri ktorom sa zdôrazňuje ľudská stránka jeho pôsobenia, slušnosť, láskavosť. Ide o charakteristiky implikujúce aj istú nepraktickosť či mäkkosť. Ako kľúčová koncepčná osobnosť bezprostredne povojnovej slovenskej kultúry, ktorá sa zaslúžila o vznik viacerých relevantných inštitúcií, však musel byť vo funkciách, ktoré vykonával, aj rozhodný a operatívny. Ako sa to spája s vyššie zmienenými povahovými vlastnosťami. Aký bol Novomeský-administrátor či, dnešným slovníkom vyjadrené, „manažér“? 

V poválečném veřejném životě měl Novomeský specifické postavení, neboť do vysoké politiky pronikl jen shodou náhod na sklonku druhé světové války. Byl sice typický homo politicus, tedy člověk celoživotně se zajímající o společenské dění a snažící se do něj různými způsoby zasahovat, nikdy se však nestal politikem v pravém slova smyslu. Jeho habitus měl daleko k prototypu tradičního komunistického aparátníka. Neovládal technologii moci a netoužil po ní. Nestrávil řadu let pouze ve vrcholných stranických strukturách. Nebyl pragmatikem ani oportunistou. Nehledal v politické práci prostředek k osobnímu prospěchu ani k vlastní seberealizaci. Své poválečné účinkování ve vrcholné politice považoval za dočasnou záležitost a nemalou osobní oběť, protože smysl svého života spatřoval především v básnické a žurnalistické tvorbě. Z jistého úhlu však pro něj funkce pověřence školství a osvěty přeci jen byla atraktivní, jelikož mu dala šanci proměnit jeho dlouholeté koncepční představy o pozdvižení slovenského školství a kultury ve skutečnost. A umožnila mu zainteresovat na tomto úsilí slovenské komunistické i nekomunistické intelektuály a umělce, neboť v jejich očích básník disponoval nespornou autoritou, intelektuální, uměleckou, občanskou i lidskou. Čteme-li Novomeského poválečnou úřední korespondenci či veřejná vystoupení, zjistíme, že se do širokého spektra svých aktivit pustil s neobyčejnou energií a zaníceností, překvapivou cílevědomostí a rozhodností. Vysoká míra houževnatosti, s níž básník v poválečném období konal, patrně souvisela i s jeho přísnou luteránskou výchovou, z níž si odnesl silný mravní imperativ, který ho zavazoval hluboce se oddat myšlence, nezpronevěřit se příkazům svědomí a nezradit jednou zaujaté přesvědčení. A tomuto imperativu Novomeský také mnohé obětoval, včetně soukromí a umělecké seberealizace. Jako básník se po válce zcela odmlčel, na veršování mu prostě nezbýval čas. Vzhledem k velkému množství úkolů, které měl jako pověřenec na starosti (postátnění školství, poválečné prověrky učitelů, zakládání vzdělávacích a kulturních institucí, postátnění divadel a muzeí, vztahy s církvemi, věda, památková péče, tělovýchova aj.), musel být pohotový a organizačně zdatný, jinak by je nedokázal zvládnout. Samozřejmě měl k dispozici úřednický aparát, bez jehož pomoci se těžko mohl obejít. Ostatně přivedl do něj řadu lidí, s nimiž se z minulosti dobře znal a na něž při výkonu funkce i realizaci vlastních záměrů spoléhal. Ona lidská stránka Novomeského působení se, podle mého soudu, v tomto kontextu projevovala hlavně tím, že ve vztahu k druhým lidem nezaujímal pozici autoritářského šéfa, nýbrž neúnavného inspirátora, motivátora, popichujícího hybatele, který ve svém snažení někdy uspěl, někdy ne (mj. podle toho, zda se mu podařilo získat pro své „náměty“ širší politickou podporu). Realizaci konkrétních kroků poté svěřoval jiným. Ale z mnohých počinů, u jejichž počátků Novomeský v poválečném období stál, žije slovenské školství a kultura dodnes.

Novomeský počas cesty do Londýna, 1944.

Od vojny bol pre Novomeského ďalšie osudy určujúci vzťah ku Gustávovi Husákovi. Ich vzájomná previazanosť je všeobecne známa a bola mnohokrát tematizovaná. Pre 60. roky a nastupujúcu normalizáciu sa ustálila verzia, ktorá ich pomer interpretuje takmer ako vzťah medzi Faustom a Mefistom. Možno predbieham vaše výskumné zámery, ale zaujímal by ma váš názor, váš pohľad na túto problematiku.

Nemohu se ubránit pocitu, že vztah Husáka a Novomeského se poněkud vzpírá jednoznačným definicím. Nejsem si jist, zda se dá označit za přátelství. Spíš bych ho charakterizoval jako politické a lidské partnerství či spojenectví dvou povahově a hodnotově odlišných osobností, které se v mnoha ohledech vzájemně doplňovaly. Ve třicátých a zejména čtyřicátých letech přitom šlo o interakci více méně rovnocennou. Pro téměř o dekádu mladšího Husáka byl tehdy největší politickou autoritou Clementis. Novomeského si vážil především jako básníka, novináře, intelektuála a blízkého spolupracovníka z odboje. Naproti tomu Novomeský patrně považoval Husáka za šikovného mladého muže s nesporným politickým talentem, který to ve stranických strukturách „jednou někam dotáhne“. Komplementární rovnováhu ve vztahu obou mužů ale pohřbila vězeňská anabáze v éře stalinismu. Husák vydržel tlak vyšetřovatelů StB a nepřiznal se, Novomeský naopak jejich náporu podlehl a nechal se přinutit k falešným svědeckým výpovědím proti Clementisovi a Husákovi, z čehož měl poté doživotní trauma. Po propuštění z vězení, ze kterého se dostal o více než čtyři roky dříve než Husák, dospěl k ne zcela přesnému závěru, že mu bývalý předseda sboru pověřenců svým razantním chováním ve vazbě zachránil život, neboť díky němu se proces s tzv. slovenskými buržoazními nacionalisty konal až v době, kdy již obžalovaným bezprostředně nehrozil trest smrti; dnes víme, že příčiny odkladu soudního přelíčení tkvěly ve vícero faktorech. A Husák mu po návratu ze žaláře tuto jednostrannou představu jistě nerozmlouval, protože aura nezlomeného mučedníka a bojovníka za slovenské národní zájmy hrála do karet jeho ambicím. Ostatně z dochovaných pramenů je zjevné, že Husák již na přelomu let 1963–1964, tedy v době rehabilitací, využíval Novomeského lidské i umělecké autority jako štítu pro své politické záměry. Tento utilitární přístup posléze mnohonásobně zúročil v éře československého jara a počínající normalizace. Ačkoliv básníkovi nikdy otevřeně nevyčítal jeho nestatečné chování ve vězení, patrně jím v skrytu duše poněkud pohrdal. Pravidelný kontakt, který někdejší spolubojovníci v první polovině šedesátých let navázali (po básníkově návratu do Bratislavy roku 1964 se setkávali téměř každý týden), nejspíš v Novomeském dále živil pocit viny a mravního závazku za domnělou záchranu života. Oba momenty u něj postupně zesilovaly stav psychologické závislosti na politickém souputníkovi, který vedl k tomu, že se v šedesátých letech začal podvolovat Husákovým přáním a solidarizoval se s jeho skutky, i když s jejich podobou ne vždy souhlasil. Soukromě mu dovedl dát své výhrady najevo. Veřejně ho však nikdy nekritizoval, neboť podléhal dojmu, že po svém „selhání“ už na to nemá morální právo. Husák tuto básníkovu poddajnost rychle vycítil a začal jím dovedně manipulovat podle vlastních mocenských potřeb a cílů. A léta 1968–1969 nám v tomto směru přinášejí nemálo důkazů, byť někdy jen nepřímých.

Po nástupu Dubčeka do čela KSČ Husák rychle zjistil, že týdeník Kultúrny život nebude plnit úlohu jemu podřízené tribuny. Na jeho popud Novomeský v březnu 1968 demonstrativně opustil redakční radu Kultúrneho života a poté se podílel na znovuzaložení časopisu Nové slovo, jehož národně-orientovaný a konzervativněji laděný profil oponoval radikálně reformistickým a demokratičtěji smýšlejícím periodikům (Kultúrny život, Literární listy, Smena). Ačkoliv osobně odsoudil vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy a nikdy se vnitřně nesmířil se sovětskou okupací Československa, podlehl Husákovu naléhání a zapojil se do politického života. Na sklonku srpna 1968 se stal členem předsednictva ÚV KSS a byl kooptován do ústředního výboru KSČ, čímž de facto převzal politickou spoluodpovědnost za následující vývoj. Z těchto funkcionářských pozic podporoval v pookupačních měsících Husákovu normalizační politiku na Slovensku a zapojil se do aktivit, které směřovaly k oslabení vlivu radikálně reformního proudu na veřejné mínění. Na sklonku roku 1968 přispěl k akceleraci rozkolu ve Svazu slovenských spisovatelů. Stavěl se chladně k otázce povolení spisovatelského týdeníku Literárny život, jenž měl nástupcem zastaveného Kultúrneho života. Jako předseda Matice slovenské se na jaře 1969 postavil proti normalizaci nepřitakávající linii časopisu Matičné čítanie. Vícekrát veřejně vystoupil na Husákovu podporu a v dubnu 1969 přivítal jeho zvolení prvním tajemníkem ÚV KSČ. Zároveň ale v sérii textů deklaroval svou neutuchající věrnost humanistickému pojetí socialismu a obhajoval umírněné principy reformní politiky v duchu zásad, které na jaře 1968 přijalo Dubčekovo vedení KSČ. Navzdory tomu (anebo právě proto) se Husák na Novomeského autoritu a veřejně deklarované postoje opakovaně odvolával. Na přelomu let 1968–1969 dokonce uvažoval o tom, aby Novomeský jako slovenský kandidát nahradil v čele Národního (Federálního) shromáždění Josefa Smrkovského. Stoupencům radikálního reformismu v řadách spisovatelské obce v zimě 1969 předhazoval, že nemají morální právo Novomeského pronormalizační postoje kritizovat, když ho mnozí z nich na jaře 1951 lidsky a umělecky ostrakizovali. A demagogicky odmítal hlasy, že vedení KSS nenaslouchá kritickým hlasům z řad umělecké obce, neboť jeden z jejích předních představitelů je přece členem nejužšího stranického vedení. Novomeský se proti této účelové argumentaci neohradil. Na počátku normalizace se zjevně ztotožnil s představou, že Husák má na rozdíl od Dubčeka promyšlenou politickou koncepci a dokáže obratným manévrováním uklidnit rozbouřenou situaci v zemi i nalézt určitý modus vivendi se Sovětským svazem, v jehož důsledku nebude cesta k lidštějšímu socialismu zcela zahrazena. Tato básníkova vize se však s přituhujícími společenskými poměry po dubnu 1969 rychle rozplývala. Definitivní ránu dostala na jaře 1970 v souvislosti se stranickými prověrkami, které tvrdě existenčně postihly několik stovek tisíc lidí včetně mnoha básníkových známých. Za tyto skutky již Novomeský nechtěl převzít politickou odpovědnost. S nesmírnou vnitřní bolestí tehdy došel k poznání, že normalizační režim ke své existenci žádnou humanitu a demokracii nepotřebuje, neboť se obloukem vrací k mocenským praktikám éry stalinismu a poststalinismu, které on sám po roce 1963 tolik odsuzoval. Zároveň postupně ztratil iluze o blízkém člověku, jenž tento neblahý vývoj zaštítil vahou nejvyšší stranické funkce. K projevení veřejného nesouhlasu s nastolenými poměry mu však již chybělo odhodlání i lidské síly. Na počátku léta 1970 nejspíš kriticky promluvil na zasedání předsednictva ÚV KSS a současně napsal Husákovi osobní dopis. Pravděpodobně v něm dal k dispozici své politické funkce. Co přesně však v listě stálo, nevíme, dodnes se jej nepodařilo nalézt. A vzápětí na to Novomeského ranila mozková mrtvice, která ho zcela vyřadila ze společenského života. Normalizační propaganda poté jeho nemohoucnost opakovaně zneužila k tomu, aby vyvolala klamný dojem, že Novomeský jednoznačně souhlasí s nastolenými poměry. Když byl básník upoután na lůžko, ať už doma nebo ve Státním sanatoriu, Husák ho několikrát navštívil. Ale nikdy nepřišel sám jen tak si obyčejně lidsky popovídat s vážně nemocným člověkem, povzbudit ho, zavzpomínat na staré časy. Pokaždé dorazil s dalšími stranickými funkcionáři (Štrougal, Lenárt, Colotka), často za asistence fotografů i televizních kamer. Účel zřejmě světil prostředky… Na druhou stranu se také dochovala fotografie, která zachycuje Husáka plačícího v autě, když odjížděl z Novomeského pohřbu. Zkrátka: někdy si říkám, že vztah Husáka a Novomeského je velké téma nejen pro historiky, ale i pro psychology.

V predslove k aktuálnej monografii o Novomeskom, ale aj v rozhovore, ktorý ste poskytli Jánovi Gavurovi pre časopis Vertigo, avizujete ďalšie pokračovanie výskumu. Malo by vyústiť do knihy o ďalších Novomeského osudoch v 60. rokoch a začiatkom normalizácie. Citujem zo spomenutého rozhovoru: „V této souvislosti bych chtěl také podrobněji analyzovat a interpretovat básníkovo nejednoznačné chování v době československého jara a počínající normalizace. Pracovně jsem svůj budoucí záměr nazval Reformátor nebo strážce pořádku?“ Bádateľská práca vás ešte len čaká, ale mohli by ste povedať, aký je dnes váš „predvýskumný“ postoj k tejto problematike, aké sú predbežné rámce či pracovné hypotézy zamýšľaného projektu? Zmienili ste „nejednoznačné správanie sa“ básnika v konkrétnej dobe. Ide o nejednoznačnosť, ktorú pripisujete Novomeského osobnej perspektíve, perspektíve vtedajšieho spoločenského diania (a autoritatívnym hlasom v ňom) alebo je to nejednoznačnosť z pohľadu dneška?

Při výzkumu básníkových osudů v posledních dvou třetinách šedesátých let se v zásadě soustřeďuji na čtyři tematické okruhy. Prvním z nich je Novomeského publicistika, kterou bych rád zasadil nejen do dobového veřejného diskursu, ale i do širší chronologické perspektivy z básníkovy osobní roviny, neboť se k radě témat (obhajoba avantgardy a davistů, Slovenské národní povstání, česko-slovenské vztahy) vracel opakovaně, někdy i celoživotně. Druhou sférou by byla Novomeského konfliktní symbióza s režimem Antonína Novotného v letech 1963–1967, kdy na jedné straně podporoval proces společenské liberalizace a slovenské národně emancipační požadavky, ale nikdy nešel s vládnoucí mocí do otevřeného střetu. A poslední dva body jsou jasné: Novomeského úloha v době československého jara a počínající normalizace, o níž jsem se letmo vyslovil výše.

A pokud jde o tu „nejednoznačnost“, spatřuji ji ve všech třech rovinách, které zmiňujete. Z Novomeského osobní perspektivy považuji za klíčový jeho dlouhodobý vnitřní konflikt mezi nonkonformním marxistickým intelektuálem a disciplinovaným straníkem, jenž se odrážel v neustálém dilematu, zda být na sklonku života v prvé řadě věrný sám sobě (a tím pádem obecným humanistickým hodnotám), nebo zůstat za všech okolností loajální ke komunistické straně a její, z básníkova pohledu, často problematické politice, ať už v jejím čele stál Novotný, Dubček či Husák.

Z perspektivy dobového společenského dění vystupuje do popředí nejednoznačnost, s jakou intelektuální sféra přijímala v roce 1968 Novomeského politické a občanské postoje, kdy se básník postavil proti nejradikálnějším prodemokratickým hlasům, které žádaly politickou pluralitu a konec komunistické dominance. A vysloužil si tehdy za to nemalou kritiku, neboť byl do té doby vnímán jako významný přívrženec společenských změn. A nyní se podle svých oponentů projevil jako „konzervativec“. Novomeského kritici tehdy ovšem do jisté míry přehlédli, že básník uvažuje o demokracii jinak než oni. K liberální demokracii meziválečné éry měl zásadní výhrady, neboť podle jeho soudu nebyla schopna vyřešit palčivé sociální problémy. A návrat k ní byl pro něj proto zcela nepřijatelný. V Novomeského očích nebyla demokracie nezpochybnitelným principem. Měla pro něj skutečnou hodnotu pouze za předpokladu, že nebude zpochybňovat socioekonomické změny provedené v letech 1945–1948, stane se neúhybným garantem socialistického programu a prostředníkem, který bude vytrvale sloužit úsilí o všestranný rozvoj člověka, za jehož hybatele podle básníkova přesvědčení dějiny předurčily hnutí mezinárodního komunismu. Nadosobní humanistický ideál sociální spravedlnosti Novomeský považoval za nejvyšší lidskou hodnotu. Soudil, že dosavadní budování socialismu se sice neukázalo být dokonalým ztělesněním této humanistické vize, ale hodnotnější alternativa k němu ve světě neexistovala. Stávající podobu socialismu ovšem pokládal za pouhou nedemokratickou napodobeninu optimálního řádu. Opakovaně zdůrazňoval nezbytnost nasadit veškeré tvůrčí síly k tomu, aby se dosavadní systém zbavil svých nedostatků a bylo možné přikročit k vytvoření „skutečného socialismu“, který by se neomezoval na stalinský teror, byrokratické manýry stranického aparátu a úzkoprsou nadvládu jediného (dogmatického) názoru. Z této optiky je zjevné, že Novomeský primárně pohlížel na demokracii jako na nedílnou součást své vize „opravdového (autentického) socialismu“, která se nikdy neměla ocitnout v opozici vůči ní. V hodnotovém žebříčku však na první místo vždy stavěl socialismus a nikoliv demokracii. Sledujeme-li básníkovy výroky o vztahu socialismu a demokracie ze šedesátých let, můžeme dokonce vyslovit odvážnou hypotézu, že kdyby si měl Novomeský vybrat mezi nedokonalým, autoritářským socialismem a demokracií, která by se pokusila upozadit ideu sociálního pokroku, nebo se ji dokonce snažila odepsat, volil by téměř s jistotou první možnost. Básníkův postoj k demokracii nebyl v době československého jara každý ochoten přijmout. Ostatně jeden z jeho oponentů, spisovatel Arnošt Lustig napsal, že kdyby byl králem, nechal by Novomeského verše veřejně recitovat na každém náměstí, ale v politice by si od něj radit nedal. 

A nejednoznačnost z dnešního pohledu úzce souvisí s těmi předchozími rozporuplnostmi. Ve sledovaném období pochopitelně stojí v popředí Novomeského chování na počátku normalizace, které s odstupem půlstoletí budí přinejmenším rozpaky. Nesporně jde o jeden z nejproblematičtějších úseků básníkova veřejného působení, ne-li vůbec nejproblematičtější. A možná také interpretačně nejsložitější. Byly Novomeského postoje výsledkem jeho přesvědčení o užitečnosti vlastního konání? Nebo produktem instinktivní touhy po zklidnění zjitřené vnitropolitické situace? Odrazem politické naivity či výčitek svědomí? Výsledkem soustavné manipulace k moci se deroucího politického souputníka? Projevem neschopnosti rozřešit vlastní vnitřní dilemata a osobní pnutí, jež s nimi byla spojená? Můžeme se ptát i jinak. Selhal Novomeský v letech 1968–1970? A pokud ano, jak? Jako politik, jako intelektuál, jako člověk? A nezaplatil za to až příliš krutě? Upřímně řečeno, nejsem ji jistý, zda bude možné na tyto otázky najít jednoznačnou odpověď.

S rodinou v Senici, august 1960. Zhora vľavo švagor Ján Halabrin, žena Karla, synovec Július (Ďuso) Polónyi s manželkou Hedou, sestra Mária, mama Irena, Novomeský, neter Oľga Halabrinová, prasynovec Dušan, dcéra Elena.

Ste členom českej historiografickej obce a v tomto rámci aj príslušníkom istej generácie – mladšej strednej (?) – českých historikov. Aké je podľa vás v tomto kontexte jej postavenie, aké sú jej úlohy či poslanie? V čom nadväzuje na predchodcov a čím sa od nich líši? Kto z nich – aj z tých dávnejších – vás inšpiroval, komu ste sa chceli podobať? V súvislosti s generačným rozvrstvením sa znovu objavilo slovo revizionizmus, kedysi tak populárne v mocenskom diskurze. Aká je dnes jeho funkcia a vysvetľovacia sila?

Nejsem asi schopen charakterizovat současné postavení mladší střední generace českých historiků v celistvosti. Snad se mohu vyjádřit jen k okruhu badatelů, kteří se zabývají moderními dějinami s důrazem na období státně socialistické diktatury. Tedy k okruhu výzkumníků narozených přibližně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, k němuž sám náležím. Vstupovali jsme do vědeckého života na sklonku nulté dekády 21. století, nebyli jsme výrazněji poznamenáni érou normalizace a do jisté míry i delegitimizačním diskurzem historiografie devadesátých let, jehož cílem bylo demaskovat fenomén komunismu a poukázat na jeho zvrácené aspirace. Navzdory různorodým teoreticko-metodologickým východiskům se nám v poslední dekádě podařilo, aspoň doufám, nabídnout pohled na komunistický režim, jenž je méně elitářský, moralistní a ironizující, a naopak tematicky i interpretačně mnohovrstevnatější, který se neveze na vlně laciného, emocemi přepjatého antikomunismu a nenahlíží na problematická místa naší nedávné minulosti pouze zúženým a myšlenkově pohodlným prizmatem apriorního a aposteriorního odsudku. Vznikly publikace autorů (Jakub Rákosník, Vítězslav Sommer, Jan Mervart, Matěj Spurný, z těch o málo starších Denisa Nečasová, Pavel Kolář, Michal Pullmann), jež vnesly nové impulsy do diskuse v historické obci a vyvolaly (někdy kontroverzní) zájem i u poučené laické veřejnosti, ať už šlo o problematiku poststalinského marxistického myšlení, vývoj marxistické historiografie, sociální politiku v éře státního socialismu, hospodářskou technokracii, genderové otázky aj. A jsem velice rád, že s neotřelými a inovativními přístupy přicházejí v posledních letech už i autoři mladší, než jsme my.

A pokud jde o mé osobní vzory: Během studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy k nim patřili historici starší generace (Robert Kvaček, Zdeněk Kárník, Miroslav Hroch aj.), kteří byli špičkovými vědci, podnětnými pedagogy a zároveň imponujícími, charismatickými osobnostmi. Vzhledem k tomu, že jsem se již od studií primárně zabýval poválečnými československými dějinami, zákonitě jsem se ve velkém meřítku dostal k pracím historiků reformně komunistické generace šedesátých let, kteří se po normalizační césuře vraceli v devadesátých letech do oficiálního vědeckého života. A díky tomu jsem se také postupně seznamoval s životními osudy těchto lidí, které v letech 1963–1970 spojovalo nejen soustředěné úsilí o objektivizaci výkladu nejnovějších dějin a vymanění historiografie z pozice pouhého ideologicko-propagandistického nástroje vládnoucí moci, ale i výrazná politická a občanská angažovanost ve prospěch společenských změn, za níž po porážce československého jara takřka bez výjimky zaplatili dvacetiletou profesní likvidací. S mnohými příslušníky této skupiny badatelů jsem měl možnost se vícekrát osobně setkat (Karel Kaplan, Jan Křen, Václav Kural, Antonín Benčík, Vilém Prečan, Milan Otáhal, Jozef Jablonický aj.). A pokaždé to byly rozhovory velmi obohacující, odborně i lidsky.           

Ještě pár slov k termínu revizionismus: V současné historiografii se tento termín používá běžně. Označuje se jím jedno ze tří základních výkladových paradigmat při výzkumu dějin komunismu (kromě něj existuje ještě paradigma totalitární a modernizační), které se etablovalo od sedmdesátých let a jež svou pozornost obrátilo od obecných systémově-strukturních aspektů k sociální praxi konkrétních aktérů a jejich každodenním interakcím. Je mi ale jasné, že svou otázkou patrně míříte poněkud jinam. V posledních letech se slůvko „revizionismus“ či slovní spojení „revizionističtí historici“ objevily jako nálepky v mediální publicistice, jež mají sloužit ke stigmatizaci a ostrakizaci názorových východisek, které jsou autorům těchto nálepek nepohodlné. Protagonisté těchto ataků jsou často stoupenci totalitárního paradigmatu při výkladu dějin státně socialistické diktatury, jež klade důraz na otázku represe a schematickou dichotomii všemocný režim versus bezmocná, atomizovaná, utlačovaná společnost. Toto totalitární paradigma dominovalo veřejnému diskurzu v devadesátých a do značné míry i v nultých letech. A jeho stoupenci, většinou stojící mimo historickou obec, se snaží udržet interpretační hegemonii tohoto (mnohdy politickou instrumentalizací zatíženého) narativu také v současnosti, mj. i z pragmatických a utilitárních důvodů, aby si zachovali politickou legitimitu a nárok na mocenské pozice. Takže nabídnete-li odlišná interpretační východiska v pohledu na komunistickou éru, můžete si z těchto kruhů vysloužit obvinění z toho, že morálně relativizujete zločinnost minulého režimu a tím de facto podkopáváte legitimitu toho současného. Ačkoliv vím, že tato analogie značně kulhá, nemohu se někdy zbavit pocitu, že na mne výše zmíněné nálepkování působí jako svérázné echo kampaní proti revizionismu z přelomu padesátých a šedesátých let, jejímiž objekty byli lidé, kteří si dovolili z marxistických pozic zpochybnit naoktrojované „vědecky dokázané pravdy“ tehdejší vládnoucí moci. V kontextu současné situace si myslím, že je nanejvýš důležité, aby se historiografie vyhýbala jakékoliv služebnosti, nepodléhala momentální politické a společenské objednávce, pokoušela se povznést nad hlediska dané chvíle a nehlásala konjunkturální jepičí pravdy, platné maximálně v den či rok, kdy byly vysloveny. Tento úkol historické vědy považuji za naprosto zásadní, i když z osobního hlediska dobře vím, že historikovo úsilí o nestranné a pravdivé poznání minulosti není v absolutním slova smyslu v podstatě dosažitelné. I přes úpornou snahu o objektivní postižení skutečnosti zůstává historikova interpretace dějinného vývoje povýtce subjektivní, protože do ní vstupují faktory, které vyplývají z jedinečné struktury historikovy osobnosti, ať už jde badatelské zaměření, úroveň znalostí, výběr zpracovávaných témat, povahové rysy či světonázorovou a hodnotovou orientaci, a také současné faktory politicko-společenské, v jejichž rámci historik tvoří. Navzdory těmto limitům, z nichž se badatel jen těžko může vyvléknout a jichž by si měl být při své práci neustále vědom, zůstává soustavná snaha o přiblížení se objektivní realitě základním axiomem historikova konání.

Vaše bádateľské pole je pomedzné, v rôznych súvislostiach sa vašou témou stáva česko-slovenský kontext. V týchto rámcoch je obľúbeným športom národná typológia. Pokúsili by ste sa na základe vlastných výskumov i osobných skúseností vymedziť rozdiely a podobnosti medzi Čechmi a Slovákmi? Ako sa prejavovali v dejinách, vo chvíľach, keď sa bolo treba rozhodnúť? Dodnes ako poučenie z roku 1968 pretrváva obraz Čechov ako demokratov (demokratizátorov) a Slovákov ako nacionalizujúcich federalizátorov. Zodpovedá táto diferencia aktuálnemu stavu historického poznania?

Přiznám se naprosto upřímně, že otázce národní typologie se raději obloukem vyhýbám. Mám dojem, že každý pokus o definování charakteristiky určitého národního společenství a specifik jeho chování v různých dějinných situacích velmi rychle sklouzává k opakování starých předsudků, stereotypů a povrchních klišé (byli za druhé světové války Poláci „hrdinové“ a Češi „zbabělci“?, vrazili nám Slováci v březnu 1939 „kudlu do zad“?). Poměříme-li údajnou národní typologií postoji a skutky konkrétních jednotlivců, rychle vypozorujeme, jak tradovaná zobecnění ve skutečnosti stojí na písku. To podle mého soudu platí i o roce 1968. Obraz Čechů jako zapálených přívrženců demokracie (demokratizace) a Slováků jako neochvějných stoupenců federalizace považuji za přímo ukázkové klišé, které, podle mého soudu, navzdory své životnosti neodpovídá výsledkům současného historického poznání. Na základě studia pramenů a literatury jsem dospěl k závěru, že spor o upřednostnění demokratizace či federalizace se v době československého jara primárně nevedl mezi Čechy a Slováky. Tento konflikt měl v prvé radě vnitroslovenskou dimenzi, byl zásadním střetem mezi Slováky a Slováky. Stal se očividným příznakem diferenciačního procesu uvnitř slovenské komunistické inteligence. Projevil se zde rozkol mezi jejím radikálnějším, ale početně slabším (proto)demokratickým proudem, který akcentoval potřebu širší liberalizace komunistického systému, jejíž nedílnou součástí by bylo i důsledné a demokratické řešení slovenské otázky, což ho sbližovalo s českými intelektuály, a silnějším, konzervativněji smýšlejícím a nacionálně orientovaným táborem, jenž zřetelně preferoval program národní emancipace v podobě boje za federalizaci a další demokratizační požadavky, přesahující hranice poststalinského modelu socialismu, stavěl do pozadí, nebo je s postupem doby v některých případech dokonce odmítal jako socialismu nepřátelské. Tento diferenciační proces mezi slovenskými intelektuály začal již na přelomu let 1966/1967 polemikou o čechoslovakismu a ľudáctví, vyvrcholil na jaře 1968 známým střetem o prioritu demokratizace versus federalizace a dospěl k definitivnímu rozuzlení po srpnu 1968, kdy národní komunisté získali na Slovensku rozhodující mocenské pozice a ovládli názorový diskurz, z něhož rychle vytlačili své ideové oponenty. A toto rozuzlení pochopitelně mělo nemalé dopady i na celostátní vývoj a perspektivu reformního projektu jako takového. Podstata střetu však nešla po národnostní linii, i když nezasvěceným se to tak tehdy mohlo jevit.                   

Fotografie pochádzajúce z archívu Eleny Bútorovej-Novomeskej poskytol Zdeněk Doskočil.

(Vladimír Barborík pôsobí v Ústave slovenskej literatúry SAV.)