Plav

Při cenách (a těch literárních zejména) jsou někdy zajímavější emoce kolem nich než samotné oceněné dílo nebo autor. Paradoxně neprožíváme příliš ceny, které se netýkají místního regionu – například na Slovensku emočně ignoruje skoro každý ceny typu Magnesia Litera nebo Costa Book Awards, i když se pak drobná reklamní značka o tomto vítězství na obálku vydané knížky ve slovenském překladu vždycky hodí. O Man Booker Prize nebo o Prix Goncourt se vedou spory na úrovni, které jsou víceméně spojené podle toho, jak si kdo vygoogloval recenzi na dané knihy. Nebo se zpětně (opět pokud se objeví překlad v nějakém dostupném jazyku) hodnotí se lehce snobskou znalostí a dikcí. Zbývá tu pak už jen Cena Evropské unie za literaturu, ale o ní je zájem pouze ve chvíli, kdy se drápkem zachytí národní zájem: četli byste třeba oceněný román Sary Stridsbergové Beckomberga - ode till min familj?

Možnost hodnotit rozhodnutí poroty a radit jim, případně je kritizovat a nadávat jim, je vcelku běžný povahový rys v případě všech literárních cen. Emoce kolem vyhlašování ceny Anasoft litera, kdy někteří nominovaní, ale nevítězní autoři odchází buď s pláčem, nebo se vztekem okamžitě po oznámení výsledků, jsou vcelku běžné a staly se folklorem a běžnou součástí slavnostního večera. Každý, kdo byl někdy v nějaké porotě, ví o problémech, které s sebou jejich rozhodnutí nese, ale zároveň si je vědom svého vlastního názoru a stojí si za ním.

Asi nejzajímavější jsou emoce spojené s Nobelovou cenou za literaturu. Bereme ji jako cenu globální, spojující nás všechny (i když africká a asijská literatura je trochu v pozadí). Pohoršení spojené s letošní nominací Boba Dylana vidím hlavně v nepochopení toho, co považujeme za literaturu. Udělení ceny narazilo hlavně u těch, jejichž představa o literatuře je omezená – lze se ve výsledku bavit jen o tom, zda jde o poezii nebo ne. Na jedné straně třeba spisovatel Michael Chabon napsal, že Dylanovo dílo asi není poezie, ale je to stoprocentně literatura. Pro jiné už Dylanovy písňové texty snesou srovnání s tradiční představou o poezii. Můžeme v této  situaci zmínit vystupování básníků na veřejnosti ­– začneme-li v Rusku, tak od Majakovského až po Vozněsenského jsou básníci na úrovni hvězd popkultury, vystupují na stadionech a recitují pro tisíce lidí. S nimi je propojené třeba Ginsbergovo vystupování v aulách vysokých škol, přičemž spojnice beatnické poezie a Dylanových textů je už pochopitelnější a představitelnější. Ostatně systém dnešních veřejných čtení je blízký koncertním pódiím a koncerty mohou být příležitostí pro recitaci poezie – o čemž přesvědčuje nejen Patti Smith a Dylan, ale třeba i Vladimír Mišík.

Dylan do literatury patří už tím, že ji mnohonásobně překračuje. Je to ikona, jedna z nejvýraznějších osobností dějin 20. století. Mám dojem, že jeho ocenění vyvedlo z rovnováhy hlavně ty, co už si chystali vystavit do své nastylované poličky na knihy globální kýčaře typu Murakamiho nebo Kundery, o nichž jsou přesvědčeni, že budou těmi oceněnými. A že o nich potom mohou zasvěceně mluvit jako trochu zasvěcení členové salonu, tedy v dnešním „book clubu“. Což ostatně dokazují i snahy „načíst“ si dopředu „nadějných kandidátů“ jako byli letos syrský básník Adonis nebo keňský spisovatel Ngũgĩ wa Thiong'o.

Takový postoj k literatuře navozuje dojem, že se dnes čte jen kvůli nějakému společenskému ozvláštnění, kdy spontánní dialogy o literatuře mizí. Už se těším na reakce, pokud jednou Nobelovku dostane třeba Alan Moore, jeden z nejlepších komiksových scenáristů vůbec.

Argumenty, že Dylan je přece písničkář, jsou postavené na vodě a ukazují, jak málo vnímají lidé v dnešní přetextované době psané a mluvené slovo. Vždyť už samotný Dylanův přístup k textu překračuje v dějinných souvislostech naivitu a idiocii kolovrátkových písniček z hitparád, kde se vystačí se slovy jako „kiss me“, „I love you“, nebo „I am crying“. To, že si Robert Zimmerman zvolil za své jméno Dylan podle křestního jména básníka Dylana Thomase, asi něco dokazuje.

Vlivy Rimbauda, bible i surrealismu (co ostatně je třeba text písně Highway 61 revisited než citace z Genesis spojená s poetismy typu „mám čtyřicet červených, modrých a bílých tkaniček a tisíc telefonů, které nezvoní“) jsou spojené s tradicí folkových balad a lidových písní. To je ostatně i zdůvodnění letošní Nobelovy ceny...

Podstatné ale je, že Boba Dylana není třeba obhajovat nijak – důvod jeho ocenění je zřejmý. V globálním světě se stále častěji mluví o ztrátách elit a osobností celoglobálního dosahu. V současném stále častějším odcházení osobností dějinného typu (vzpomeňme třeba Šimona Perese z poslední doby) zůstávají mohykáni i v literární oblasti, na kterých se shodne většina světové populace. Dylan k tomu přistupuje po svém a v mnohém si z lidí – a ze svých fanoušků zejména – dělá legraci. Například když na letošní podzim ohlásil kolekci 36 CD se záznamem všech dochovaných koncertů z roku 1966.

Není to ale, proboha, jen mentální setrvávání v šedesátých letech, jak si na téma trochu lacině zaprovokoval skotský spisovatel Irvine Welsh svým výrokem o hipísáckých prostatách a porotě Nobelovy ceny. Textově se Dylan zkoumá na vysokých školách, chemici používají jeho sousloví na popis některých jevů, síla textů z desek Desire (1976) nebo No mercy (1989) je stejně podstatná a stejně výmluvná jako u těch z šedesátých let. Když například v písni Isis z alba Desire rozprostře v jedné sloce dialog mezi mužem a ženou (Povídá: „Kdes byl?“ Já na to: „Nikde zvlášť“ / Ona: „Vypadáš jinak“ A já: „Ale ne“ / Ona: „Byls pryč“ Já zase: „To tak bejvá“ / Ona: „A zůstaneš?“ Já: „Jo, to bych moh“) je to v tradici spíše básnické zkratky než v intencích písňového textu. A co teprve angažovanost ­– už od šedesátých let evidentní, v osmdesátých stále přítomná ve spojení s obrazy výsostně básnickými: „Žijeme v politickém světě / Visí v něm rampouchy / Zní svatební zvony a andělé zpívají / Mraky pokryly zem“ až po koncovku: „voláš jméno Páně / ale nejsi si jistý jaké je“ (píseň Political world z alba No mercy). Dylan je básníkem nejen politickým a spirituálně laděným, ale také básníkem znajícím minulost žánru i tradici básnickou (všechny ty narážky shakespearovské nebo biblické by zabraly mnoho stran citací a úvah), kdy je používá funkčně a zároveň pomáhají jeho vlastnímu, osobitému výrazu. „Pak otevřela knihu básní / a podala mi ji / napsal je italský básník / z třináctého století / a každé slovo bylo pravdivé / a žhnulo jako rozpálené uhlí / tryskalo z každé stránky / jako by bylo vypsané v mé duši mnou pro tebe“ (Tangled up in blue). A nikdo přece nenominoval Keitha Richardse, ale Boba Dylana! Slyšíte ten rozdíl?