Plav

V roku 2025 uplynulo 50 rokov od smrti kritika Alexandra Matušku (26. 2. 1910 vo Vlkanovej – 1. 4. 1975 v Bratislave). Výročie si pripomíname rozhovorom s literárnym vedcom Pavlom Matejovičom a esejou Romana Kandu, českého literárneho teoretika. Matuškovi bude venovaný aj seminár O kritike. In memoriam Alexandra Matušku (1910 – 1975), ktorý sa uskutoční 12. júna 2025 v Ústave slovenskej literatúry SAV, v. v. i. Program nájdete na tomto odkaze.

Pripravili Magdalena Bystrzak a Vladimír Barborík.

Pavel Matejovič                   

Čo pre vás znamenalo prvé stretnutie s prácami Alexandra Matušku? Prechádzal váš vzťah k jeho tvorbe a k nemu ako osobnosti peripetiami, alebo bol stabilný, respektíve prehlboval sa?

S textami Alexandra Matušku som sa čitateľsky prvý raz stretol v prvej polovici 80. rokov počas štúdia na Pedagogickej fakulte v Nitre. Bola to kniha spomienok, krátkych úvah a čŕt, ktorú v roku 1983 edične pripravil jeho syn Stanislav Matuška pod názvom Osobne a neosobne. V tom čase som čítal Dostojevského a Kafku, poznal som aj Nietzscheho, preto ma veľmi prekvapilo, že Matuška tohto nemeckého nihilistického filozofa nielen spomenul, ale sa k nemu aj programovo hlásil ako k svojmu obľúbenému autorovi, a to navyše v čase normalizácie. Okrem Nietzscheho spomenul aj Schopenhauera, pričom oboch filozofov čitateľsky preferoval pred Kantom a Heglom: „Slovom, dával som prednosť mysliteľovi pred filozofom, to jest človeku, ktorý sa vyslovuje slovom obrazným, pred človekom, ktorý pracuje s pojmami, človeku ‚intuície‘ pred človekom prísneho reťazenia, viacej myšlienkového pochodu ako myšlienky.“ Vtedy som nepoznal ešte všetky súvislosti Matuškovej čitateľskej inklinácie, to som sa dozvedel až začiatkom 90. rokov v čase vydania Fóra mladej literárnej kritiky (1992), kde sa tejto téme v texte Matuška pôvodný a nepôvodný venoval Adam Bžoch. Bolo to krátko po tom, ako sa v roku 1991 piatym zväzkom zavŕšilo vydávanie vybraných spisov A. Matušku. Vtedy som si prvýkrát prečítal jeho britké kritiky ako Hra na fujaru a pokrok alebo Vajanský prozaik. Teda to bolo druhýkrát, keď ma Matuška čitateľsky oslovil a tiež ovplyvnil. V tom čase som sa totiž začal venovať aj Mináčovi, ktorý na Matušku tiež nadväzoval, oboch autorov stále považujem za najväčších majstrov slovenskej literárnej eseje, aj keď môj vzťah k obom je aj čiastočne polemický. V prípade A. Matušku sa to týka niektorých jeho textov, ktoré napísal po 2. svetovej vojne pri príležitosti okrúhlych storočníc (revolučné roky 1848, storočnica spisovnej slovenčiny). Z jeho textov sa postupne vytratilo mladícke rozhorčenie a spolu s ním aj nemilosrdná kritika. Od viacerých som si často vypočul argument, že to súvisí s vekom, čím je človek starší, tým sa stáva konzervatívnejší, a ak chce byť rešpektovanou literárnou autoritou, musí písať rozvážnejšie, s úctou k historickej tradícii a skutočným hodnotám. Nuž, neplatí to vždy, vedel by som vymenovať viacero mysliteľských typov, ktorí takéto očakávania s pribúdajúcim vekom nenapĺňali a na polemicko-kritické písanie nerezignovali. Ani si nemyslím, že ak okolo kráča veľká história, mali by sme stáť v pozore, prípadne sa úctivo pokloniť.

Ale rád by som sa vrátil na začiatok. Pre každého začínajúceho literárneho kritika je mladý Matuška povinným čítaním. Svojim študentom som zvykol na seminárnych cvičeniach niečo odcitovať z mladého Matušku a potom som im dal hádať, kedy bol text napísaný. Vždy boli prekvapení rozuzlením hádanky, domnievali sa, že ide o nejaký aktuálny text. To len svedčí o tom, ako Matuškove texty z 30. rokov nestratili nič zo svojho kritického espritu, ktorý vyrastá z tradície klasického prvorepublikového vzdelania.

Vnímate Matuškovo dielo ako celistvé, alebo ako vnútorne protirečivé? Považujete jeho odkaz – alebo časť z neho – za aktuálny?

Čiastočne som odpovedal už v prvej otázke. Podobne ako existuje predstava, že s vekom človek múdrie, a preto viac váži slová, existuje aj predstava, že ideálny autor je neprotirečivý, celistvý a zaokrúhlený. Myslím, že na Matuškovi je zaujímavé práve to, že takúto predstavu nenapĺňa. Nenapĺňa ju nakoniec ani Mináč, ktorý napísal krátky, ale veľmi výstižný predslov ku knihe Osobne a neosobne. Mináč o Matuškovi v roku 1983 píše: „Z jeho poznámok, ktoré sú pre poznanie A. Matušku užitočnejšie ako celá monografia, vieme síce, že sa tu od počiatku snažil, čosi sa v ňom snažilo o celistvosť, ba aj o príbeh, ba aj o epiku, ale čosi iné a mocnejšie v ňom, duch opozície a polemiky, duch skrz-naskrz intelektuálny, a teda pochybovačný, nedovolil mu vrásť do celistvosti ani do epiky: jeho najvnútornejšia veľkosť pochádzala vždy z lona analýzy, nie zo skladby.“ Mináč teda dokazuje, že neexistuje „mladý“ a „starý“ Matuška, to rúhanie a pochybovačstvo vždy niekde nakoniec vytrysklo na povrch.       

(Pavel Matejovič je emeritným pracovníkom Ústavu slovenskej literatúry SAV, v. v. i.)

Roman Kanda

Moderní kritik

Intelektuál Alexander Matuška tehdy a nyní

„Najnápadnejšou črtou Matuškovho kritického gesta z tridsiatych rokov bola negácia,“ uvádějí Vladimír Barborík a Magdalena Bystrzak ve své knize Modernizácia kritikou. Mladý kritik vstoupil do otevřeného střetu se soudobou slovenskou kulturou, přesněji řečeno s tou její vrstvou, která se mu jevila jako zpátečnická, konzervující. Příslovečnou „objektivitu“ nebo „vyváženost“ bychom v těchto polemicky zaměřených textech hledali marně. Polemika neodměřuje po kapkách, je to militantní žánr – rétorický útok. Matuškovy polemiky zvláště z třicátých let jsou jakýmsi vypouklým zrcadlem: místy až pamfleticky zakřiveným, ale nikoli falešným obrazem stavu slovenské kultury své doby. Jsou i dokladem o tom, jakou společenskou funkci kritik, potažmo intelektuál vůbec v daném okamžiku zastával.

Antonio Gramsci kdysi použil obrat „utváření intelektuálů“. Tím se chce říct, že intelektuál není mimodějinnou figurou, neboť určitý typ intelektuála se utváří v určitém typu společnosti. Tak je postava literárního kritika Matuškova typu spojena se společností, v níž je kultuře – a literatuře – přisuzován mnohem širší soubor hodnot, než jsou ty, které určují prostor estetické autonomie. Literatura a kultura byly v meziválečném, a tím spíš v poválečném a poúnorovém období místem hodnotového a ideologického střetávání, třebaže obecně toto střetávání – po roce 1948 zvlášť citelně – naráželo na překážky, včetně dobových forem kulturního dohledu. Od svých prvních vystoupení nebyl Matuška (pouze) kritikem konkrétních literárních děl, byl kritikem kultury. A pokud se zabýval konkrétními díly, pak vždy na pozadí širších kulturních a společenských souvislostí. Ostatně sám to pregnantně (a to jazykem záměrně zpřítomňujícím slovník českého kritika) vyjádřil v jedné ze svých charakteristik F. X. Šaldy: „Bol veľký literárny kritik, lebo nebol len literárnym kritikom: neúprosne zdôrazňuje formu, väzbu, tvar, avšak zaujíma ho nemenej ‚životný dostrel‘, životná nosnosť tvorby, spôsob a miera, akým rozmnožuje život.“ Sám Alexander Matuška svým dílem dokládá, že byl typem autora, u něhož – podobně jako u Šaldy – prohloubení kritiky vedlo k jejímu rozšíření. Pomyslná hranice mezi literárním kritikem a kritikem kultury (a společnosti) tím zaniká. A pokud bychom už hledali základní spojitost mezi Matuškou a zmíněným Šaldou, domnívám se, že bychom ji nenalezli v rovině argumentace nebo v rétorické rovině, ale právě ve vědomí úzkého vztahu mezi literaturou, kulturou a společností jakožto vzájemně provázaných domén lidské praxe. Ostatně nikoli náhodou se v Matuškových textech objevují jména kritiků a teoretiků, kteří literaturu vnímali stejně obsažně – od Lessinga, kterého označil za svého prvního učitele, až po Adorna, s nímž sdílel sympatii k žánru eseje i skepsi k pojmům a ke zvědečtění kritiky.

Od Edwarda Saida – abych se tu odvolal na další autoritu – pochází postřeh, že intelektuál (a tedy, doplňme, rovněž literární kritik), je někdo, kdo neustále prochází tenkou hranicí mezi osobním (soukromým) a veřejným. Literární kritik na základě svých estetických preferencí, své hodnotové orientace a své úhrnné představy o kultuře a společnosti (pokud ji opravdu má) vyslovuje svůj soud či své mínění. Vyslovuje je před veřejností a pro veřejnost. Je tu však jeden zásadní předpoklad: totiž že tomuto soudu či mínění má být z jakýchsi důvodů dopřáno sluchu. Tento komunikační a obecně kulturní předpoklad se začíná dnes problematizovat. Zdá se, že jsme svědky vytrácení nebo alespoň oslabení společenské relevance kritikova mínění. Jako by bylo stále obtížnější rozlišit literárního kritika od agenta kulturního provozu. A jako by bylo neméně obtížné rozlišit intelektuála (jehož je literární kritik příkladem) od intelektuálně pracujícího odborníka. Vzpomínaný Gramsci toto rozlišení mimochodem nebral v potaz a považoval za intelektuála kupříkladu i podnikatele. Intelektuál pro něj postrádal auru výjimečnosti či vzácnosti. Protikladem Gramsciho antielitářství, jak uvádí Said, by byla koncepce Juliena Bendy, kterou Matuška v jednom ze svých článků podrobil kritice; v duchu levicových ideálů odmítal myšlenku intelektuálovy aristokratické výlučnosti. Intelektuál v Matuškově tehdejším chápání (zmíněný článek pochází z roku 1944) nestojí „nad“ společností (Matuška používá ideologicky zatížené označení „ľud“), je s ní v neustálém kontaktu – vychází z ní a k ní se obrací. To neznamená, že by intelektuálův hlas měl splynout s většinovým hlasem společnosti. Intelektuál stejně jako literární kritika jsou společenské kategorie a společenské jevy, které však společnosti často protiřečí. Z toho automaticky nevyplývá nadřazené postavení intelektuála, nezřídka maskované frázemi o morální odpovědnosti či vnitřní integritě. Jde však o samo zdůvodnění existence kritiky a kriticky píšícího intelektuála. K čemu by byla kritika, pokud by jen tlumočila převažující společenské mínění? I proto moderní kritik, jakým byl Matuška, sahal k polemice: aby protiřečil a uhájil tak smysl kritiky.

Modernost byla spoluutvářena kritikou; kritika byla jejím prominentním žánrem, způsobem řeči. Dokonce bychom mohli říct, že měla i svůj ontologický rozměr – představovala způsob, jak být moderním. Ztělesňovala oponenta, avšak zároveň spojence utopie, která stojí v jádru projektu moderny: utopie vítězného pokroku osvícené společnosti. Tato utopie zpravidla mívala racionální podobu kulturních a politických programů, v jejichž rámci se jednou plédovalo za tvůrčí autonomii, podruhé za krajnost ideové služebnosti. Myslím, že tato historická dimenze kritiky, která spoluurčovala obecnou situaci Matuškova psaní, se pro nás stala víceméně minulostí. Zčásti už prostě není. Jenže zároveň zčásti ještě je. Stále totiž ovlivňuje logiku některých důležitých společenských vztahů i logiku fungování institucí (kulturních, vzdělávacích), takže ani filozoficky zpochybněný pojem moderní kultury nemůžeme snadno odložit jako neživou věc, jako uzavřenou kapitolu dovyprávěného příběhu.

Podobně se to má s texty Alexandra Matušky. Do jisté míry patří minulosti, době, v níž vznikaly, kterou spoluutvářely. Ale patří také dnešku tím, čím své době vzdorovaly – otevřenou polemičností nebo neschematickým pojetím literárního díla; a v neposlední řadě také neustálým pokládáním otázek o člověku a jeho tvorbě, jež bohudík postrádalo nebezpečnou ambici nalézt konečnou odpověď.

Prameny a literatura:

Barborík, Vladimír – Bystrzak, Magdalena: Modernizácia kritikou: Hamaliar, Chorváth, Bor, Matuška. Bratislava: Slovenské literárne centrum, 2023.

Gramsci, Antonio: Sešity z vězení. Přeložil Jaroslav Pokorný. Praha: Československý spisovatel, 1959.

Matuška, Alexander: Dielo I–II. K vydání připravili Rudolf Chmel a Stanislav Matuška. Bratislava: Tatran, 1990.

Matuška, Alexander: Osobne i neosobne. K vydání připravil Stanislav Matuška. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1983.

Said, Edward: Representations of the Intellectuals: The 1993 Reith Lectures. New York: Random House – Vintage Books, 1996.

(Roman Kanda pôsobí v Ústave pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)