Plav

"Žánrovka se dostala do desítky Anasoft litery, to už není žádná sranda! Za chvíli se na nás začnou valit hordy takových a nasadí nám náhrdelník (obojok) svého vkusu?! Zavřete ženy a děti do sklepa, muži do zbraní a sejdeme se na sútoku, braňte nyní každou řádku, každé písmeno!"

Rozdělování literaturu na vysokou a nízkou se po postmoderně nevyplácí – každá strana totiž přichází o něco důležitého. Z jednoho místa vyvěrá knižní snobismus uzavřeného okruhu sebepotvrzujícících se názorových géniů, z druhé pozice zase rostě okázalý nezájem, oproti původní literatuře jsou však patrné vysoké prodeje, masová čtenost, prostě popularita, která k populární literatuře patří. Z některých reakcí na nominaci Karikovy Trhliny do desítky Anasoft litery to zatím vypadá, že ochránci dobrého vkusu „té naší ceny“ nečtou nic jiného než původní slovenskou uměleckou beletrii. To, že Anasoft litera si možná nějaká část veřejnosti zařadila po těch letech jako cenu pro „umělečtější“ prózu, je ale jen a jen její problém. Zařazení Kariky cenu nenarušuje (a to ani produktivně), ale dává jí naopak smysl a rozšiřuje její hranice a obnovuje a rozšiřuje její genofond – obojí je po těch letech už dost okoralé a značně zatuchlé.

Klasik říká, že literatura je jen jedna: dobrá nebo špatná. Zároveň z hermetismu víme, že to, co je nahoře, je i dole. Hádat se o „umělecké hodnotě“ toho nebo onoho je krásná věc, ale pokud někdo do téhle debaty přichází zkušenostně, čtenářsky jen se znalostí jedné strany, je to spíš úsměvné. Rád bych připomenul velmi úzké a životné propojení světových avantgard s tím, co dnes označujeme jako populární kultura (je jedno, zda tomu říkáte masová kultura nebo brak). Tedy na velmi přesvědčivé spojení vysokého (možná nejvyššího) a nízkého – ve Francii se například surrealisté inspirovali populární kulturou a lidovým čtením: sbíráním a čtením „černých“ (u nás kolportážních) románů, fascinací Fantomasem, sešitovými sériemi detektivek (o čemž vypráví například povídka surrealisty Philippa Soupaulta Smrt Nicka Cartera). V Americe vychází pop-art přesně z této konfrontace. A není třeba chodit tak daleko – film Adéla ještě nevečeřela je poctou (více než parodií) žánru, s účastí Jana Švankmajera na podobě samotné Adély. Je to stejné, jako když Osvobozené divadlo v roce 1928 inscenuje divadelní hru na motivy sešitových detektivek (Gorila ex machina čili Leon Clifton čili Tajemství Cliftonova kladívka).

Jasně to všechno ukazuje, že avantgardní umění a „zavrhované“ populární čtivo leží na spektru zhruba stejně daleko od centra, které zosobňuje mnohdy nic neříkající literatura zdánlivě umělecká, ale často bezobsažná, mnohdy národní, ale ve výsledku prostě běžná produkce. Ve své podstatě je vlastně právě ona nejvíc ohrožená, protože je nejblíže chápání maloměstskému: a právě maloměšťáctví se okrajů bojí, protože jim takzvaně nerozumí. Ohrožují stav jeho světa, ve kterém žije spořádaně a naplánovaně. Je to však víceméně stejné jako v dnešním vztahu k multikulturalitě, k uprchlické krizi, prostě k věcem, které trápí dnešek a z nichž roste zítřek – smysl vzniká jedině snahou o poznání toho druhého. Uzavírání se do svých pozic a operování s emocemi (zejména strachem z cizího) je jednostranné. Ruku na srdce – nejde přece konzumovat stylově i obsahově nezvládnutou národní uměleckou literaturu jen proto, že je to národní umělecká literatura. V době postinternetové si navíc to propojování nachází cestu jinudy a bez dohledu samozvaných puristů. Už nyní dnešní děti čtou v rámci tzv. young adult postapokalyptické série i romance, stejně jako komiksy a Murakamiho. Tak se v tom vyznej, občánku… a přečti si aspoň toho Kariku, prosímtě.